Už je zase podzim. Přesněji tedy přelom září a října. Je naprosto jasné, že pokud se chci ještě letos kouknout do Alp, je nejvyšší čas. Nechám stranou všechny ty škodolibé příspěvky od motorkářů typu „vezmi si s sebou raději sněhové řetězy“ a povolávám k akci svoji starou partu. Probíhají drobné změny (výměna manželky za dceru), doplnění sestavy o Alenu a Oťu a tak dne 27.9.2006 sestava 5-ti motorek (8 osob) vyráží. První noc ještě spíme ve Vyšším Brodě, pak již hranice, cesta kolem Bad Ischelských jezer, výjezd na Panoramastrasse Loser. Ze se převlékáme do sportovního a vyrážíme pěšky na první vrchol. Výstup byl patrně náročný, neboť Ivo má večer zimnici a vysokou horečku. Druhý den je OK a já jedu ukázat miniatury ve Klagenfurthu. Cestou zpět ještě stihneme získat další samolepku do sbírky, tentokráte s Villacher strasse. Následuje „přelet“ Turracherhohe a již sestavujeme u večerní gulášovky plán na další den. Vzhledem ke zdravotnímu stavu Ivoše slevuji s dalšího pěšího výstupu. Následný den tedy provádíme pouze výjezdy a to v pořadí: Stoderzinken, Obertauern, Turrach a jako prémie pro Oťu s Alenou a mne ještě Nockalm tam a zpět za deště. Mimořádná pochvala je udělena Aleně za řízení jejich tisícového Fazera.

Je první zářijový týden a to se každoročně koná velký motorkářský sraz EUROPAN BIKE WEEK FAAKER SEE, který je údajně srovnatelný pouze s americkou Daytonou. Pro ty co nevědí „vo co go“, tak asi základní informace: Místo konání jezero Faaker See, jižně pod Villachem, na A-SLO-I hranici. Sraz se koná 10 dnů – od pátku do příští neděle. Já jsem hostem klubu DARK SIDE DEVIL´S a spolu s nimi vyrážím ve středu v poledne. Středa a čtvrtek jsou naplánovány jako postupná cesta alpskými silnicemi až do kempu ve Faakeru. Cesta kolem jezera Faaker See je uzavřena a otevřena pouze motorkářům, navíc je ještě sjednosměrněná, takže se k jízdě využívají oba jízdní pruhy. Má to svůj důvod, protože: Vyjdeme-li se statistik minulého roku, srazu se zúčastnilo 60 tisíc motorek a 100 tisíc osob. A letos tomu asi nebylo jinak. Neskutečné množství lidí, motorek a komerce. Vše v neuvěřitelných násobcích vašich představ. Po silnici kolem jezera jede deset dnů, 24 hodin denně neskutečné množství motorek, téměř ve čtyřstupech. Kolem jezera jsou rozesety kempy a celé stanové města, mající vlastní názvy, ulice i přilehlé vesnice. Komerčních stánků s motověcmi je zde asi tak 10x tolik co na výstavě MOTOCYKL v Praze, nutno dodat, že převážně zaměřeno na HD. Množství hal s živou muzikou, výkrmnami a nalévárnami a to v takovém množství, že nebyl problém si sednout. Polní nemocnice a vrtulník trvale kroužící nad hlavou jen dokresluje gigantnost celé akce. Nesmírný potlesk patří rakouskému HD jako pořadateli. Kromě bravurně zvládnuté organizace, zde byla pohoda, žádné škatulkování dle typu moto či znaku na zádech. Nezaznamenal jsem jediný incident, všude tolerance a nesmírná slušnost. Z okolí kempu je možno provádět krásné satelitní výlety do hor všech tří států, což jsme také hojně využili. Navštívili jsme také miniatury staveb v Klagenfurtu.

Druhá slíbená akce, kterou jsem se zavázal uspořádat pro seskupení lidí kolem www.spoluvsedle.wz.cz. Protože jde pouze o víkendovou akci, sjíždíme se v pátek na ubytování do Vyššího Brodu. Poprvé s sebou beru také svého staršího syna Kamila, který je znalec zbraní a vojenské historie. Velmi chtěl vidět místa, kde se odehrává část 10. dílu „Bratrstva neohrožených“. V sobotu ráno, po návštěvě místní pekárny, vyráží skupina 12-nácti motorek a 18-nácti osob směr Berchtesgaden. Navštěvujeme horu Kehlstein (na ní je ono Orlí hnízdo), po té Dokumentační středisko nacismu. Jedeme se projet po vyhlídkové silnici Rossfeld a kouknout k jezeru Konigsee. A pak rychle zpět na naše ubytování ve Vyšším Brodě. Celá sobotní trasa měřila 430 km. V neděli ráno se rozděluje, my s Kamilem se ještě jedeme kouknout na zámek do Hluboké a pak domů.

Tato expedice následovala přesně po 11 dnech od návratu z mé předchozí cesty. Využívám prodlouženého víkendu (díky červencovým státním svátkům) a z části také možnosti se kus cesty stáhnout s Tomem (viz. Expedice 2005), Josefem a jeho manželkou Marcelou. Společně jedeme „tranzitní cestu“ podél řeky Salzy, až po Soklpass. Zde nás zastihne velká bouře, a nutno podotknout, že nebyla zdaleka poslední a také ne ta největší během této cesty. Nepomoky byly vůbec nejfrekventovanější výbavou. Druhý den ráno se naše cesty dělí a já po následné dva dny vyrážím vyhledávat a okouknout nová místa v Rakousku a částečně i v Itálii. Jedu jen já sám, osamělý muž v cizí zemi, sám pouze se svými 144 koňmi. Nutno podotknout, že to byla dobrodružná výprava se vším všudy. Zažil jsem bouřku v horách, průtrž cestou, jezdil na naprosto civilizačně odlehlých místech, štval moje FJR po nezpevněných cestách (na to opravdu není stavěno), překonával brody, atd. Popis těchto míst by byl dlouhý. Jistě se sem ale ještě vrátím, neboť Grossglockner a spol. je pro mne již hodně „profláknutou záležitostí“ a je třeba zhlédnou i další krásná místa těchto alpských zemí.

Toto byla dlouho očekávaná cesta mnohých členů výpravy. Tento 12-nácti členný tým (8 motorek) vznikl díky internetu, jako podmnožina zájmového seskupení www.spoluvsedle.wz.cz. A právě tímto seskupením jsem byl požádán, zda bych nedělal průvodce na jejich, pro mnohé první, cestě do Alp. Jelikož jsem člověk, který nedovede takovouto prosbu odříci, slovo dalo slovo a já se ujal zorganizováni celé cesty. Vyrazili jsme sice o 14-náct dnů později, než bylo původně zamýšleno, zato počasí bylo na jedničku a všichni vysoce disciplinovaní. Můj obdiv pak patří výkonům Evy a Yvety, které za řídítky svých strojů bravurně zvládaly nekonečnou spleť alpských zatáček. Jak již častý návštěvník těchto stránek pozná, základna byla opětovně zvolená u mé paní domácí v Murau. V tomto případě cesty s mnoha turistickými začátečníky to byla sázka na jistotu. Plnila se opětovně základní motorkářská abeceda a všichni si sebou domů odnesli jedničku i s vyznamenáním!

Motorka a vlak? Myslíte, že to nejde dohromady? Tak to se tedy hodně pletete! Existuje i tato vzácná symbióza a to přímo u našich ČD. Autovlak s názvem JadranExpress, který vás velmi komfortně a skutečně rychle odveze z Prahy nebo z Brna přímo do chorvatského Splitu. Odjezd vlaku z Brna je vždy v pátek ve 14.09 hod (Praha 10.35 hod.) a druhý den ráno v 9.19 hod. vystupujete odpočatí ve Splitu. A věřte, že je to celé i výhodné. Pokud tedy trefíte ten správný termín. Cena jízdenky za osobu je 555,- Kč, za motorku rovněž 555,- Kč, polopenze ve vlaku (večeře + snídaně) za 265,- Kč + super služby. Jeli jsme, pravda, mimo hlavní sezónu (16.9.2005), ale i tak to bylo super. Jako místo pobytu byla vybrána vesnice Drašnica (cca 20 km pod Makarskou), kde jsme bydleli v plně vybaveném apartmánu za 8 € os/noc!!! Cesta zpět byla pojata jako tranzitní, po jejich skutečně vzorové dálnici. Tu ale z vás jistě mnohý zná, protože většina Čechů po ní jezdí každý rok na dovolenou za sluncem.

Tato expedice byla tak trochu protest proti přírodě. Dlouho jsme si plánovali cestu do rakouských a italských Alp, ale jak už to bývá. Když se člověk na něco opravdu hodně těší, zpravidla to dopadne úplně jinak. A tak tomu bylo i v našem případě. Pršelo a pršelo a satelitní snímky počasí nad celou Evropou byly pro nás přímo katastrofální. Dovolenou jsem měl v práci zajištěnou, motorku vzorně připravenou, ale počasí, to prostě neovlivníte. V pátek se tým kvůli počasí rozpadl – 2/3 členů jelo autem k moři. Já zůstal a sobotní den hořce překusoval u satelitních snímků počasí. Odpoledne jsem spolu s Ivošem zvažoval co dál. Na satelitním snímku se sice rýsovalo "modré okno", nikoliv však v Alpách, nýbrž v Chorvatsku u moře. Vědomi si toho, že již 2/3 týmu je tam již autem, padla myšlenka na "inspekční" návštěvu. A u mne je od myšlenek opravdu jen kousek k jejich realizaci. A tak v neděli ráno v 3.30 hod vyrážím z domu. V 5.00 hod v Brně připojuji Ivoše a již 13.30 hod. se v Novigradu koupeme v moři spolu s naším celým týmem, který byl naší návštěvou mile překvapen.

Tak jak se stalo již pomalu tradicí, bylo potřeba se i v tomto roce kouknout, co je v Alpách nového. Tentokráte s sebou beru Toma a jeho novomanželku Páju, kteří vždy toužili se mnou jednou vyrazit. Nyní se jim to tedy splnilo. Použili jsme, jako ostatně téměř vždy, naši základnu v Murau u paní Pollheimer ( 21 € os/noc), která se díky mé časté návštěvě u ní stává pomalu členkou mé širší rodiny. Naše základna v Murau má výhodu v tom, že se zde zabytujeme na celou dobu a pořádáme odtud jednodenní satelitní výlety. Většinu bagáže necháváme tedy po celou dobu zde. Plníme tady, pro mne již klasickou, motorkářskou abecedu - Grossglockner, Turrach, Nockalm, Maltal, Solkpass. Muzeum Porsche je jako prémie. Počasí nám přeje, motorky šlapou, vše OK, Snad jen Ivoš (nyní s přezdívkou Jantar) musí zkrátit pobyt o den a vrátit se domů. Cestu zpět volíme úplně novou i pro mne doposud nejetou trasu, ale GPS nás opětovně 100% navádí a není tedy problém si vychutnat ty opravdu překrásné přírodní scenérie. O této cestě vyšel i článek na www.motorkari.cz. (http://www.motorkari.cz/index.php?show=00000003460)

Zde se jen těžko hledají slova, natož tvoří celé věty. Atmosféra a pocit z tohoto místa se musí osobně nasát, zprostředkované informace ztrácí smysl. O Osvětimi a jeho koncentračním táboru nemá cenu něco psát. Všichni jsme chodili do školy a myslím, že z učebnic, ale i dějin je toto místo dostatečně známé. Snad jen organizačně se stojí o této expedici zmínit. Je to typicky jednodenní výlet, tedy pro Moraváky určitě. Osvětim je nedaleko za polskou hranicí, tankovat v Polsku tedy netřeba. Vstupné se na místě neplatí, jen skutečně drobné za parkovné. Výběrčí na parkovišti, hned jak viděli naše motorky najíždět, vylezli z budky a navedli nás tak, že naše motorky stály na chodníku hned vedle této budky výběrčích, zajištěny navíc ještě i přenosným hrazením. Tak trochu drze jsem měl s sebou svého teprve 10-ti letého syna, ale Policie v ČR i PL byla ok, jakož i průjezd hranicí.

V sobotu odpoledne jsme vyrazili z domu směrem na Paříž, která byla hlavním bodem této expedice, pojaté jako okružní. První noc jsme strávili ještě v ČR za Plzní, ale hned ráno "na koně" a vpřed. Po ujetí cca 1000 km nás čekala vytoužená Paříž. Časový plán dopadl v pohodě, na místě jsme byli v 18.30 hod. a to i s cca 2 hod. strávenými prohlídkou katedrály v Reimsu. I když se musím přiznat, že jsem tentokrát s FJR celkem jel - tímto se dodatečně omlouvám mé manželce Šárce, která jako jediná absolvovala tuto cestu se mnou. Ubytování v Paříži bylo zajištěno předem přes net (B&B) za 28 €. Ideální je strávit v Paříži dva dny z důvodu dvoudenní platnosti řady jízdenek a vstupenek. Cestou z Paříže jsme se ještě stavili na zámku Fontainebleau a pak již následova Ženeva, Mont Blanc, Matterhorn, Vaduz, Berchtesgarden a cesta domů. A právě Mattehorn byl zlomem v této expedici, neboť se změnilo počasí. Bohužel k horšímu. A tak jsme Matterhorn ani neviděli (byl v mracích), ačkoliv jsme zaplatili nemalé jízdné na ozubené železnici Gornergrad (1800 Kč/os). To horší ale teprve následovalo - 800 km v neuvěřitelném lijáku cestou domů.

Jedna z detailně předem připravených etapových expedic. Přejezdem Nockalmu počínaje, napříč přes italské Dolomity až k motorkářské třešničce - passu Stelvio. Jak dokumentuje jedna z následných fotek, moje FJR1300 je v nadmořské výšce 2792 m.n.m. A to je již znát! Hlavně tedy u majitelů klasické konstrukce motoru s karburátory. Počítač mého FJR a jeho soustava více než pěti desítek čidel vyhodnocuje i tuto nadmořskou výšku se 100% jistotou a upravuje palivovou mapu tak, že ani nepozoruji žádné změny chování motoru. O to více se mohu věnovat svému pocitu "Orla", jenž se dívá domů do údolí s opravdu ptačí perspektivy. Co na tom, že jsme cestou nahoru zmokli, hlavní je, že se opětovně vyčasilo a já si nyní mohu vychutnat tuto přírodní scenérii. Rozhodně to stojí za to. Cesta sem, až na toto místo byla předem pečlivě připravena a naprogramována do našich GPS. Při plánování jsem využíval všech dostupných mapových podkladů a tak cesta mnohdy vede mimo navigační směrovky, po cestách sloužících pouze obsluhám lanovek a vleků, po starých vojenských cestách, kde je problém, aby se mé FJR vyhlo naloženým kolegům z Německa na BMW. V některých místech se musíme 100% spoléhat pouze na GPS. Povrch cest je vždy kryt asfaltem, na naše poměry nadprůměrně kvalitním. Příroda a hory jako vždy - překrásné.

Toho roku již moje třetí expedice do Alp. Tahle expedice se dá bez nadsázky nazvat jako "modrá". Ačkoliv bylo pozdní září, všechny dny jsme měli tak neskutečně modrou oblohu, že mne někteří i podezřívali s padělkem fotek zhotoveným ve Photoshopu. Protože jsme ryze pánská jízda, začínáme tentokráte v německém Berchtesgardenu, kde se jdeme podívat na vyhlášené "Orlí hnízdo", které dostal Hitler od své strany jako dárek k narozeninám. Motorky musíte nechat dole na parkovišti u muzea nacismu (zde necháváme nezamčenou i veškerou svoji výbavu) a nahoru se jede autobusem, posledních několik desítek metrů výtahem. Musím uznat, někdo si holt dovedl vybrat místo pro svoji "chatičku". Až se zde dostatečně pokocháme, následuje cesta dolů, prohlídka muzea nacismu a přesun do Rakouska, tentokrát až ke Krimmlským vodopádům. Údajně největším v Evropě – no nevím… Následující den si opětovně plníme "svoji povinnou motorkářskou abecedu" tedy Grossglockner a Maltal. Za zajímavost stojí to, že se nám podařilo trefit den, kdy se jede nahoru na Grossglockner závod historických traktorů. A pak, že je Rakousko silně proekologické !!! Na omluvu mohou uvést snad jen to, že převážná část těchto traktorů nesla značku Porsche.

Balaton - kolikrát jsem tam v mládí (za totáče) byl se svými rodiči na dovolené. Ale myslím, že jsem zdaleka nebyl jediný. Celkem mne zajímalo, jak se to tam s odstupem let a také politického zřízení změnilo. Ta myšlenka mne na tolik ovládla, že jednoho srpnového dne beru motorku a v pátek po práci vyrážím na víkend u Balatonu pod stan. Jdeme pouze ve dvou motorkách a tak je postup poměrně rychlý. Po dálnici do Bratislavy (pro nás kratší než cesta do Prahy), pak skutečně jen pár km a jsme Maďarsku. Cesta až do kempu u Balatonu probíhá hladce a my se západem slunce stavíme stany. A dojmy? Naprosto překvapivě příjemné! Plný kemp, čistý, vzorově upravený se sociálním zázemím tak čistým, že by mu nemohla konkurovat ani půl roku stará Shellka, dokonce i kuchyňky, přebalovny pro malé děti, atd. Uprostřed kempu supr bazén v ceně kempu. Má jen jednu chybu. Polední přestávku od 13–14 hod. Dost dobrý důvod jít do některé s mnoha restaurací na pivo. Návrat na bazén a odpolední siesta na sluníčku pak končí drobným připálením, ale co. Hlavně, že se víkend povedl.

Protože se sliby mají dodržovat, trošku jsem pozměnil a doplnil partu a opětovně vyrážíme do Alp na jakousi reprízu předchozí cesty. A v porovnání s první cestou musím říci, že ačkoliv jsme byli mnohdy na shodných místech, nabízeli se nám celkem jiné pohledy. To co bylo předtím krásné, bílé – zasněžené, nyní bylo kvetoucí a zelené. Tato expedice byla trvale prokládána problémem s Petrovou motorkou, která chvilku jela a chvilku zase ne. Nakonec to ale všechno dobře dopadlo a odjela s námi "po vlastních". Na Grossglockneru využíváme dobrého časového plánu a tentokráte se vydáváme pěšky (lanovkou) dolů na ledovec. Ti největší tvrďáci to šlapou v motorkářských botech. Než jednou dolů půjdete, dobře se napřed dolů podívejte. Ti mravenečci dole jsou lidé. Převýšení od parkoviště k ledovci dost značné. Z toho plyne poučení pro příště. Z dobře vychutnané kávičky na terásce dole pod GG máte zrovna tak hodnotný zážitek! Po GG následovaly v dalších dnech již i naše klasiky Nockalm, Solkpass, atd. Je tam opravdu hezky, rád se tam vracím.

Jelikož jsem byl celý minulý rok hodný, Ježíšek mi na Vánoce donesl kufry a já již nejsem limitován jezdit na mém FJR jen kolem komína. A tak vyžívám spolu s partou první mimořádné volno a v předvečer Dne osvobození vyrážíme do Alp. Cílem je zvládnutí minimálně písmena "A" motorkářské abecedy, tedy Grossglockneru. Jsme si vědomi, že tento termín je hodně brzký (GG se otevírá 1.5), ale přesto jdeme do toho. Spíme na naší základně v Murau a druhý den vyrážíme plni očekávání na GG. Pokladna na vstupu hlásí OPEN a my po zaplacení 17 € jedeme nahoru. Počasí nám celkem přeje, na vrchu je sice pouze 7 stupňů C, ale zima nám není. Hřeje sluníčko a pocit z toho, že jsme to zvládli. Cestou projíždíme snad 5-ti metrovými sněhovými barierami. Následující dny ještě zvládáme Nockalm, Solkpass a pak zase domů. Bylo moc fajn a tak padl příslib, že se tu ještě letos vrátíme.